Pěšmo na Hostýnek

28.07.2010 16:38

Je pátek večer. Už 14 dní nezapršalo, přes den je kolem 33°C, v noci teplota klesá na 20°C. Takže globální oteplování sa projevuje víc, než by člověk čekal.

V 19:00 zvoní telefon, na druhé straně Čolek, ptá sa, jestli už su ready. Říkám, že jasně, ať dorazí.

Rychlo eště dobalím batoh, doleju vodu do flašek a vyrážám ven. Tam už stojí zaparkovaný ford a vylézá z něho Čolek v sandálkoch a s úsměvem na tváři.

Poslední detaily, domlúváme si odvoz na zitřek ráno a jdeme. Asi 50 m od baráku uhýbám autu, které sa na nás řítí, ale ono vedle nás zastaví a z něho vykúkne Jarek a ptá sa, kde máme namířené. Po odpovědi: "Na Hostýnek," sa usmíl a řekl, ať mu dáme vědět, až dorazíme.

A už šlapeme. Volíme ostré tempo, které nám obum dvum vyhovuje. Čolek přes rychlé tempo stíhá sledovat přírodu a vytahuje ze země lanýža. Voní pěkně, ale pravák je pravák. Cestú nás předjíždďá auto, chlapi Slovákovi, kteří sa nás ptajú, kde máme namířené, jestli do Račného ke skautom. Říkám, že ne, že eště dál, tak daleko, dokaď budeme moct.

Bálová za nama mizí, my sme spocení a doufáme, že sa časem ochladí a bude líp.

Až na Vařákovy paseky sme šli ostrým tempem, bez nejmenších problémů, tam sme si dali pauzu, trochu doplnili tekutiny a energii a pokračovali dál. Pořád probíráme všecko možné, huba sa nám nezastaví.

Pod Svéradovem děláme první chybu v navigaci a odbočujeme na špatnú cestu, asi po 400 metroch to zjišťuju a stydím sa. Řešení je naštěstí velice jednoduché a scházáme po polňačce zpátky na značku, která vede přes Pozděchov. Začíná sa stmívat, hospody sú plné, všeci do sebe lejú tekutiny, aby dohnali to, co přes den zameškali, my ale valíme pořád ostrým tempem dál, pořád vykládáme a je nám horko a doufáme, že už sa konečně začne ochlazovat.

Z pozděchova stúpáme do kopca kolem pily, u jednoho baráku na samotě vytéká (nebo spíš odkapává) voda z trubky, tak sa opláchneme, nejaký děda nás upozorňujeme, že to není pitné, tak nepijeme.

Valíme po modré značce směr Vartovna. Pod nejtěžším stoupáním už je tma a v lese není skoro nic vidět, přesto volíme zkratku a Vartovnu obcházáme po úbočí zleva. Když sa vracáme na značku, děláme další chybu a jdeme po cestě, která vede asi 50 metrů od značky, ale postupně sa vzdaluje a my už za pomocí telefonu a čelovky osvětlujeme každý strom podél cesty, abysme našli tu značku, ale máme smolu a nikde není. Když sa cesta stáčá pryč od našeho směru a jde z kopca, tož to otáčáme a jdeme zpátky na lúku, ktde sme sa měli napojit na značku, tu hned najdeme a valíme zase dál, Měsíc už zapadnul, takže v lese je taková tma, že nevidíme ani pod nohy, ani na značky, tak svítíme. Ponáhláme, abysme došli na Syrákov, že s tama pošleme dom SMS, jak sme na tom, ale to je chyba. Aj když svítíme, tak míjáme odbočku a jdeme kdesi jinde, když nevidíme značku už nekolik stovek metrů, je nám to divné a otáčáme sa. Prostě po tmě hledat značku není sranda, mosíme navrhnút KČT, aby značky dělali z nejakého svítivého materiálu.

Eště před půlnocú dorážáme na Syrákov. Bilance je dobrá. Máme v nohách 20 km, jdeme asi 4 hodiny, takže průměr pěkných 5 km/h, což je slušné. Kéž by nám to vydržalo eště dalších 30 km. Pořád je stejné horko, jak bylo, doufáme, že nad ránem bude chladněj, mluvíme už o neco méň, tma je taková že svítíme oba dva a pořád. Chvílu svítíme pod nohy, pak hned na stromy a pořád dokola. Sledovat značku je čím dál náročnější a to proto, že sa dostáváme od míst, které už tak moc dobře neznáme, ale hlavně proto, že tady řádíja čtyřkolkáři a motokrosáři, takže cesta je vyjetá skoro všade, neustále sa to křižuje a spojuje a rozděluje a člověk neví, kama má vlastně jít, aby šel po značce. Tempo sa tudíž dost zpomaluje. Navíc při prudších sestupoch dostávajú zabrat nohy, které šlapú do neznáma a občas zakopneme o kameň nebo vetvu.

Náš psychický aj fyzický stav je pořád dobrý. Říkáme si, že třicátý kilometr bude asi krizový. Zjišťujeme, že sme vzali asi málo vody. To horko nás drtí a vodú šetříme, ať nám vyjde až do konca.

 Mezitym sme už přešli na červenú značku, míjáme cestu ze Všeminy na Liptál (sedlo Hranice) a razíme do kopca. POo červené jdeme až na Baťkovú, Čolek při každém zašustění vetví doufá, že to je divočák, protože ve volné přírodě ho viděl teprve 2x, ale má smolu, samé srnky. Z Baťkové razíme zase po modré, z kopca do kopca, pořád po kolejách vyjetých čtyřkolkama, shodujeme sa, že nemáme rádi tyto stroje a zakázali bysme je. Před nama je kopec Velký Grúň, ale nechce sa nám ho obcházat po značce, proto volíme kratší variantu mimo značku. Teda spíš sme zešli ze značky a když sme si toho všimli, tak už sa nám nechtělo vracat:-). Ale trefili sme zpátky přesně a bez problémů. A určitě sme si ušetřili nejaký ten výškový metřík.

Teď přicházá trochu složitější úsek co sa týká navigace, protože na krátkém úseku mosíme přecházat po různých cestách na různé značky a teď po tmě nám to dává zabrat. jeňa začíná úsínat, nic neříká, tak ho nechávám tak a jdeme bez mluvení. Na každém místě, kde sa dívu do mapy, Jeňa úléhá na zem a usíná, ale když mu řeknu, tak hned jdeme dál.

Po žluté značce sme došli až k hlavní silnici, která vede z Držkové do Hošťálkové. Tady říkám, že napíšu Martině SMS, Jeňa opět uléhá a usíná. Já píšu SMS, dívu sa do mapy, jak to vypadá, zjišťuju, že máme v nohách skoro 30 km, cpu do sebe jakúsi tyčinku na posilnění a asi po 15 minutách Čolka budím. Vyskočí a říká, že je úplně svěží, že mu ten spánek pomohl a ptá sa, jak dlúho spal. Prý kolik hodin:-). Nevěří mně tych 15 minut. Ale je to tak.

Sú 4 hodiny ráno, takže máme za sebú 8 hodin pochodu. Průměr nám klesl asi na 4 km/h. Horko je pořád stejné, sme celí zpocení, už sme přestali doufat v to, že sa nekdy ochladí. Ale už začíná svítat, takže sa snad půjde líp, když už nemosíme hledat značky na každém stromě.

Sme kúsek od Trojáku, ale nejdeme přímo kolem, bereme to zkratkú, přes nejaký stanový tábor, který samozřejmě spí a nemá hlídky. Využíváme jejich vody, kterú mjaú nejspíš na kúpání a chceme sa osvěžit, ale je nepříjemně teplá, takže nám akorát smyje pot z těla, ale neosvěží. Ale aj za to sme rádi. Jdeme kolem prameňa Dřevnice, který ale vůbec nevypadá, jak prameň, protože je skoro suchý. Co už naděláme, zase sa neosvěžíme. Pak opustíme značku a vyběhneme po lúce kolem nejakých chalup na cestu (modrá značka), která vede po horizontu. Není tu les, slunko už skoro vylézlo, naštěstí je za zádama, ale rychlo radši utěkáme po rovince schovat sa do lesa. Nemluvíme. Ne že by nebylo o čem, ale sme už asi unavení. Veškerá konverzace spočívá v občasném dotazu: "Jak ti je?" a odpovědi: "Nic moc, už asi 10 km." Ale Jeňa dostává druhú mízu, 30. km (krizový) překonal a jede jak stroj.

Zato na mňa cosi padá. Tělo je asi vyčerpané víc, než bývá zvyklé, tak si říkám, že doplním energiu nejakým jídlem. Ale představa, že neco jím, ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Žaludek prostě odmítá jezt. Tak nejaký čas šlapeme, já začínám počítat kilometry a hodiny, které nás eště čekajú a každým krokem sa cítím hůř. Ze začátku to na sobě nedávám znat, hraju tvrďáka, ale po výšlapu na rozcestník označený "U tří kamenů" - skoro nejvyšší bod celé cesty - tělo odmítá pokračovat. Cítím, že s tym mosím neco dělat. Dívu sa do mapy, jaké máme únikové cesty a hlavně, co by asi Čolek dělal, kdybych tam nekde padnul vysílením. No jednoduché by to nebylo. Proto navrhuju variantu, že si zdřímnu, aspoň půl hodinky a pak sa uvidí. Uléhám na zem, navleču na sebe mikinu a snažím sa usnút.

Po půl hodině zvoní mobil. Je šest ráno. Přemýšlám, co bude. Donutím sa postavit sa na nohy a cítím, že sa mně chce na záchod. Vletím při první příležitosti do lesa (který je jak na potvoru pročištěný jak po skautském táboře) a konám potřebu. Taky sem do sebe dostal kúsek jídla. Tyto tři "léky" mňa krásně postavily na nohy a mám pocit, že bych zkusil jít třeba aj potom z Hostýnku zpátky!

Jdeme lesem, skoro po rovince, kolem nás jede auto s myslivcama a my objevujeme "Drobečkovu studánku", jejíž drobný pramének vody je pro nás vítaným osvěžením. Když vycházáme z lesa na lúku, kde je rozcestník Klapinov, svítí slunko plným výkonem do zad a to je nám nepříjemné. Pasú sa tu krávy, je jim faň a nám taky. Ale když zmizíme do lesa, je nám líp.

Dívu sa do mapy a vidím, že nás čeká kopec Skalný. Podle mapy to vypadá drsně a máme z něho obavy. Ale skutečnost nás mile překvapila a tento hrbolek vyběhneme tak rychlo, že sme si ani nevšimli, že to byl kopec. Ale sú tady pěkné skalky (proto Skalný) a nás ani nenapadá si zkusit na nich zalozit! Asi sme fatk vyčerpaní. Ale už sme zase začali mluvit, horko už ani nevnímáme a jde sa nám obum docela dobře. Asi ten pocit blízkého cíla v nás probudil nové sily.

Opravdu je to už enom kúsek. Seběhneme z kopečka kolem studánky do sedla Bukovina (to už sme na asfaltce) a přebíháme nejaké turisty. Čolek má obavy, že je to blbé, abysme je předběhli, ale vzhledem k tomu, že tam byly aj děcka, tak je to omlúvá. Dojdeme do sedla, vidíme nad sebú cestu, tak vybehneme přímo svahem rovno hore, a po cestě je to pár metrů k parkovišti.

V závěru si pomáli vychutnáváme schody, které vedú k bazilice. Cítíme sa dobře, nohy nebolíja, spat sa nám nechce, nejsme ani unavení, zato sme spokojení, že sme to dali. Hore potkáváme P. Františka Kuběnu, prohodíme pár slov, posíláme nejakú SMS a MMS a jdeme sa pomodlit. Pak autobusem sjedeme do údolí, kde čeká fordka, nasedáme a mizíme dom.

Akca to byla pěkná, už sa těšíme na další podobné procházky a mohli bysme zkusit trochu přitvrdit. :-)

Cesta trvala celkem 12 hodin a 45 minut. Byla dlúhá asi 48 km.

A tady je přiložený záznam trasy z GPS, kde je pěkně vidět výškový profil celé cesty.

 

 

Zpět